Yolanda 133.

133. "No tak, děvče, tohle si v mých službách nezvykej," ucukl popuzeně. "Ostatně - patrně se zklameš. Žiji sám a to velmi skromně, nevedu velký dům, žádnou mondénní domácnost."
"Ve vás se nemůže nikdo zklamat, pane hrabě," namítla vážně. Právě tak jako divoká kočka, které se čímsi podobala, přizpůsobivě se vyrovnala s novou situací. Mokré vlasy setřásla na záda a přestala se vystrašeně choulit pod ochranu překřížených paží.
Při tom pohledu si Edmond de Laval uvědomil, že ze sebe právě udělal pořádného hlupáka. Až do té chvíle se domníval, že ze spárů zvrhlé dvojice zachraňuje sotva odrostlé dítě, ale podle toho, co teď prosvítalo pod zmáčeným oděvem pochopil, že té služtičce musí být nejmíň šestnáct, sedmnáct roků. A to jeho rytířskému gestu nechtěně propůjčilo velmi pikantní nádech. Uhnul pohledem od lákavých míst, chvatně svlékl kabát a přehodil ho dívce přes ramena.
"Jdi se hned obléct," nařídil se zbytečnou přísností. Pohlédla na něj bystrýma kočičíma očima a pokorně vykročila.
"Počkej, jak se vlastně jmenuješ?"
"Adéle, pane hrabě," řekla klidně a i tak zamotaná v jeho příliš velkém kabátě mu dokázala učinit rozkošnou reverenci.