Yolanda 134

134. Hrabě de Laval odevzdal doma svoji nejnovější služku Adéle pod vládu správce domu Renauta a vzápětí na ni zapomněl. Tu a tam někdy zdáli její štíhlou siluetu při práci, ale tváří v tvář se s ní střetl až po mnoha měsících, kdy ona právě kvapila kamsi s oprašovákem z kohoutího peří a on mířil do stájí. Střetli se v nízké kamenné chodbě původního stavení, ona mu složila rozkošnou poklonu a on vlídně přijal její pozdrav a pozastavil se jen otázkou, jak se jí na zámku líbí.
"Popravdu ne tak moc jak sem čekala, pane hrabě," vyhrkla upřímně.
"Jak to myslíš?" zarazila ho její slova a duchem mu kmitlo " Je ale ta rezatá holka drzá a nevděčná!
"Váš dům je krásný jako cípeček ráje, ale proč se o něj takhle nikdo nestará? Proč jsou okna v jižním křídle slepý špínou, proč jsou pod postelema závěje prachu a proč vám, pane hrabě, převlékají lůžkoviny tak zřídkakdy? Neodvážím se tvrdit, že zapáchají, ale vznešeného pána určitě hodny nejsou. "
"Ani jsem si nevšiml... asi přeháníš, Adéle... jistě není všechno tak, jak tvrdíš, "prohodil váhavě.
Vždyť bez ohledu na módní představy o pudrovní a vonění, sám se omývá denně, protože pach vlastního podpaží a rozkroku mu při večerním čtení klasických autorů nelahodí. jeho
"Ale je to tak, pane hrabě - a je toho více, co tu není v pořádku!" Její průzračně zelenkavé oči svědčily všem jejím rozhodným slovům.
Edmond de Laval se poprvé po mnoha měsících podíval po svém domově - a shledal jej takovým, jakým v tu chvíli byl, zanedbaným a nevlídným. Jediným pokynem ruky, jedinou ranou pěstí měl právo si zjednat na nepatrné služce mlčení, ale takový nebyl.