Yolanda 138

138. Jisté bylo, že Adéle se ani trochu nechvástala, když tvrdila, že by práci hospodyně zastala. Doopravdy jí zvládla a vedle toho dokázala podivuhodně rychle vytříbit i sebe. Každou volnou chvilku trávila mezi knihami z nichž se přiučila správnému vyjadřování a dokonce si osvojila i některé nové výrazy - alespoň hrabě předpokládal, že jsou v jejím slovníku nové, dosud toho s ní moc nenamluvil. Ta nová Adélina podoba se mu v domácnosti zamlouvala, dojímala ho dívčina snaha. Začal ji čím dál častěji zvát, aby s ním povečeřela, protože její přítomnost v sobě spojovala pečlivou obsluhu s příjemnou společností. Ostatně nebylo příliš nevhodné, aby hospodyně občas usedla u stolu svého osamělého zaměstnavatele. A bylo by to dokonce víc než vhodné, kdyby ta hospodyně byla rozšafná paní v létech.
Adéle však přes den chrastila svazkem klíčů, jak se na pečlivou správcovou domácnosti slušelo, chodila v střízlivých tmavých šatech a bílé zástěrce, vlasy nosila spoutané pod velkým čepcem, zatímco k večeřím ve dvou se ráda oblékala do zelené a krémově žluté, což jí znamenitě slušelo. Bouřlivě zvlněné rezavé vlasy nechávala v takových chvílích jen volně spletené a převázané ozdobnou stužkou, což působilo mile domácky. Po jídle, když sama sklidila se stolu a vše nepotřebné uložila na veliký tác na malý stolek, poseděla ještě na jeho vybídnutí s hrabětem chvíli nad sklenkou jemného likéru. Často přitom prodebatovali nějaký domácí problém, ale právě tak často jen malou čtvrthodinku mlčeli a hleděli do ohně z velkého krbu. Poblíž v těch chvílích většinou na starém koberci pospávalo několik psů a velmi překrmených koček, potomků to Yolandiny bílé Micičky, zatímco ona sama, pramáti a zakladatelka rodu, tlusťoučká a hedvábně leská, s důstojností královny ze Sáby bloumala bůhví kde.
Ostatně i Adéle Edmondovi de Laval čím dál víc připomínala kočku. Rezavou, štíhlou, samostatnou kočičku, která dovede právě tak příst jako v pravou chvíli vystrčit drápky. Adéle byla právě tak mrštná a pružná jako kočky a pohybovala se lehce a tiše zrovna jako ony. Nebyla vůbec krásná a podle obecných měřítek vlastně ani hezká, ale její chytré zelené oči, rusé vlasy a bílá pleť jen na nosíku postříkaná půvabně sprškou zlatavých pih, to všechno stačilo vyvážit spoustu nedostatků na klasické spanilosti. A krvavě rudé rty a rozkošně souměrná drobná postavička - to byly nesporné přednosti.
Edmond de Laval to všechno velmi dobře viděl, ač si pro klid své duše a hlavně pro klid svého dlouho vypostěného těla přál nevnímat, ale nikdy neučinil nic, čím by se Adéle přiblížil. Smutek jeho srdce byl stále ještě přiliš hluboký, než aby se ho pokusil přehlušit milostnou pletkou.