Yolanda 139
139. Zdálo se, že není sám, kdo si povšiml pikantního půvabu nové hospodyně. Například podkoní Nikolaus v poslední době pociťoval nápadně často nezbytnou nutnost rozhovoru s hrabětem právě ve chvíli, kdy byla Adéle nablízku, ačkoli šlo většinou o maličkosti, které hravě mohl domluvit se správcem Renautem. Což o to, Nikolaus by se k Adéle i hodil, musel hrabě Edmond uznat. Byl to pohledný černovlasý a černooký chlapík tak kolem sedmadvaceti let, statný, vytrvalý a ohnivý jako ti koně, které měl na starosti. Hraběti sice z dost nejasných pohnutek mysli nebylo příliš po chuti, že se takový mužský snaží k jeho hospodyni přitočit, ale zdravým rozumem musel uznat, že věci se v tomto směru odvíjejí způsobem normálním a vpravdě snad i nevyhnutelným.
Na druhou stranu jej ovšem nesmírně pobuřovalo, že stejně jako pěkný mládenec brousí za Adéle i správce Renaut! Jak v posledním čase dohlížel převážně v hospodářství, měl sice víc pohybu a značně pohubl ze své panděraté těžkopádnosti, na kráse mu to však nepřidalo. Jeho trudovitý nos náramného jedlíka a požitkáře zářil fialovou červení ve dne jako za tmy. Nedávno ovdověl a hrabě chápal, že vynucené bezženství mu může přijít z mnoha důvodů zatěžko, jistě si ale mohl najít nějakou statnou vdovu přiměřeného věku a taková panička by koneckonců vůbec nedopadla špatně, pokud by se uvážilo její solidní a nadosmrti zajištěné postavení. Že měl ale Renaut tu drzost a začal se ochomýtat kolem Adéle, to bylo do nebe volající! Vždyť krom svého nelákavého zevnějšku byl proti ní stařec! I oproti hraběti byl starší nejméně o šest let!
Přesto to byl právě správce, který zvrátil jisté dění pouze tím, že ho jednou na podzim požádal vážným hlasem o soukromý rozhovor. Ale když k němu došlo váhal, dlouho pokašlával, nervózně šoupal masivními botami o dřevěnou podlahu Edmondovy pracovny a vůbec se projevoval tak nerozhodně jako kocour u misky příliš horkého mléka, než z něj po velkém otálení konečně vypadlo:
"Já... chtěl jsem se vlastně ptát...nebylo by panu hraběti proti mysli kdybych... éhm...kdybych se oženil s Adéle?"
Co na to říci? Panu de Laval se podařilo zachovat vážnou tvář i když mu rty samovolně cukaly do úsměvu při pomyšlení na tu nesourodou dvojici. Pravda, pro Adéle by v jejím postavení byl takový sňatek velmi výhodnou partií, ale při vzpomínce na její ráznost a samostatnost Edmond příliš nevěřil, že by ta rezavá šikmooká kočka podlehla nezkrotné touze po celoživotním zabezpečení a z čiré zisštnosti vyhověla volání tohoto chlípného, vypaseného, opelichaného a starého kocoura. Aby však dlouholetého poctivého služebníha neurazil, s vážným výrazem ho ujistil, že proti jeho záměrům nenamítá vůbec nic. On sám, samozřejmě, jak je zvykem, poskytne Adéle přiměřené věno, pokud se mladá hospodyně rozhodne stát paní Renautovou! Se svými sliby si nedělal těžkou hlavu. Renaut dostane od Adéle tím největším košem, který kdy existoval, tím si byl jist! S Adéle se totiž již dlouhý čas něco dělo a podle všech příznaků se zdálo, že je těžce zamilovaná.
Ale v duchu mu z toho bylo trochu do smíchu a trochu ho - kdoví proč? - srdce bolelo.
Na druhou stranu jej ovšem nesmírně pobuřovalo, že stejně jako pěkný mládenec brousí za Adéle i správce Renaut! Jak v posledním čase dohlížel převážně v hospodářství, měl sice víc pohybu a značně pohubl ze své panděraté těžkopádnosti, na kráse mu to však nepřidalo. Jeho trudovitý nos náramného jedlíka a požitkáře zářil fialovou červení ve dne jako za tmy. Nedávno ovdověl a hrabě chápal, že vynucené bezženství mu může přijít z mnoha důvodů zatěžko, jistě si ale mohl najít nějakou statnou vdovu přiměřeného věku a taková panička by koneckonců vůbec nedopadla špatně, pokud by se uvážilo její solidní a nadosmrti zajištěné postavení. Že měl ale Renaut tu drzost a začal se ochomýtat kolem Adéle, to bylo do nebe volající! Vždyť krom svého nelákavého zevnějšku byl proti ní stařec! I oproti hraběti byl starší nejméně o šest let!
Přesto to byl právě správce, který zvrátil jisté dění pouze tím, že ho jednou na podzim požádal vážným hlasem o soukromý rozhovor. Ale když k němu došlo váhal, dlouho pokašlával, nervózně šoupal masivními botami o dřevěnou podlahu Edmondovy pracovny a vůbec se projevoval tak nerozhodně jako kocour u misky příliš horkého mléka, než z něj po velkém otálení konečně vypadlo:
"Já... chtěl jsem se vlastně ptát...nebylo by panu hraběti proti mysli kdybych... éhm...kdybych se oženil s Adéle?"
Co na to říci? Panu de Laval se podařilo zachovat vážnou tvář i když mu rty samovolně cukaly do úsměvu při pomyšlení na tu nesourodou dvojici. Pravda, pro Adéle by v jejím postavení byl takový sňatek velmi výhodnou partií, ale při vzpomínce na její ráznost a samostatnost Edmond příliš nevěřil, že by ta rezavá šikmooká kočka podlehla nezkrotné touze po celoživotním zabezpečení a z čiré zisštnosti vyhověla volání tohoto chlípného, vypaseného, opelichaného a starého kocoura. Aby však dlouholetého poctivého služebníha neurazil, s vážným výrazem ho ujistil, že proti jeho záměrům nenamítá vůbec nic. On sám, samozřejmě, jak je zvykem, poskytne Adéle přiměřené věno, pokud se mladá hospodyně rozhodne stát paní Renautovou! Se svými sliby si nedělal těžkou hlavu. Renaut dostane od Adéle tím největším košem, který kdy existoval, tím si byl jist! S Adéle se totiž již dlouhý čas něco dělo a podle všech příznaků se zdálo, že je těžce zamilovaná.
Ale v duchu mu z toho bylo trochu do smíchu a trochu ho - kdoví proč? - srdce bolelo.
posted by Yolanda at 8:43 AM
0 comments
