Yolanda 34.

34. "Panebože, jak může být můj syn takový," šeptal baron se sepjatýma rukama před oltářem v domácí kapli. Své náboženství nevyznával nijak okázale, jako to nemůže činit žádný rozumný a ušlechtilý člověk, ale v Boha silně věřil. Též věřil v Ducha Svatého a v Ježíše Krista. O neposkrvrněné Panně a jejím navštívení měl značné pochybnosti, o těch však moudře mlčel i před knězem.
Jindy vcházel do kaple pouze v neděli dopoledne, ve slavnostním odění, s dětmi a v doprovodu manželky a její komorné. Hezká Nanna nesla barončin přehoz, čichcí sůl a modlitby vázané ve slonovinových deskách se stříbrným kováním a pozdviženým nosíkem málem vysmýčila strop. Prostor v kapli se brzo zaplnil k prasknutí, neboť všechno služebnictvo, které se v tu chvíli mohlo vzdálit od svých povinností, mělo dovoleno se mše účastnit - až po posldeních pacholka v maštali. Baronka na to často tvrdě žehrala.
"Pane manželi, mně se nedostává vzduchu! Ti sloužící ze chlévů děsně páchnou! Jak mohu obcovat s Bohem, když přitom cítím tak vulgární smrad z lejna!"
Ale v tomto jediném případě baron své manželce nikdy nedal zapravdu. Trpělivě opakoval, že i služebnictvo má právo jednou týdně uctít Boha a vyslechnout kázání v nejbližším svatostánku, tak je to odnepaměti zde zvykem. Když už tu kaple jednou stojí, je přece nesmyslné, aby služebnoctvo běhalo až do vesnického kostela!
Barona samotného vůně kadidla uspávala a většina kázání faráře Bessiéra nudila. Dnes však nalezl cestu do kaple sám, poháněn úzkostí.
"Pomoz mi, pane Bože! Ježíši, ty ktreý jsi zemřel pro lidskou zlobu, poraď mi, jak ji vykořenit z duše mého syna," spínal úzkostně ruce aniž tušil, že v tu chvíli se jeho tvář takřka navlas podobá tváři umučeného nad oltářem. Modlil se dlouho a vroucně, ale modlitba mu nepřinesla útěchu. V hrudi cítil místo srdce ledový úlomek, zdálo se mu, že na tomto místě se mu zjevil cípek pravdy a ta nesnesitelně bolela.